Vzpomínkový galakoncert k nedožitým 80. narozeninám profesorky Jaroslavy Halamové, zakladatelky a dlouholeté sbormistryně ženského pěveckého sboru Cantoria Praha, jehož zřizovatelem je MČ Praha 9, se uskuteční 13. června 2023 od 19 hodin v Divadle Gong. I to byl důvod vyzpovídat jeho současnou sbormistryni Noru Michálkovou.
Vaše maminka Jaroslava Halamová založila a třiatřicet let vedla sbor Cantoria Praha. Když před pěti lety náhle zemřela, převzala jste pomyslnou dirigentskou taktovku vy. Jaké to je?
V Cantorii jsem zpívala už jako mladá členka sboru. A protože jsem vystudovala sbormistrovství, tušila jsem, že bych ho časem mohla převzít. Ale nečekala jsem, že to bude tak brzy. Zpočátku jsem to brala jako nepsanou povinnost, ale čím více s dámami pracuji, tím víc mě tato práce naplňuje a věnuji se ji víc, než bych sama chtěla.
Jak vás členky sboru-kolegyně přijaly na sbormistrovském postu?
V Cantorii jsem nejen zpívala, ale občas jsem se s maminkou při koncertech střídala v dirigování, takže to pro ně nebylo něco zcela nového. Volba, kdo soubor povede, byla tehdy dost jasná – buď já, nebo moje sestra, která učí sólový zpěv, sbory a účinkuje v Hudebním divadle v Karlíně.
Vaše hudební směřování bylo dané od samého začátku?
Se sestrou jsme vyrůstaly v hudebním prostředí. Sice jsem koketovala s myšlenkou, že budu studovat psychologii, ale nakonec zvítězila hudba, i když s podmínkami. Rodiče trvali na klasickém vzdělání. Populární zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka jsem proto začala studovat až po maturitě na gymnáziu a zároveň jsem nastoupila na Pedagogickou fakultu UK ke studiu sbormistrovství a hudební výchovy.
Takže jdete ve stopách maminky, která vystudovala hudební výchovu na Filozofické fakultě UK a sólový zpěv na brněnské konzervatoři…
…a také už dvacet let učím hudební výchovu na gymnáziu Botičská, kde maminka také působila. Chvíli jsme tam byly spolu. Ve škole máme smíšený pěvecký sbor Divertimento Chor, který vedu, a gymnaziální orchestr. Jeho složení se každoročně mění podle toho, na co studenti právě hrají – pozoun, flétny, lesní rohy, housle… Někdy to jsou ďábelské kombinace a řídit ho je výzva. A také učím hudební výchovu v základní škole v Kladně, kde vedu dvě oddělení dětského sboru. Opravdu jdu v máminých stopách.
Předpokládám, že tatínek jako muž neměl s ryze ženským pěveckým sborem, jímž Cantoria Praha je, nic společného.
To je omyl. Cantoria byla, jak říkal, jeho třetím dítětem. Nápad založit ženský pěvecký sbor vnuknul mamince, která učila sólový zpěv, například i v Základní umělecké škole na Proseku, právě on. Tehdy měla opravdu hodně studentek a tatínek pronesl, že by si měla založit sbor. A protože do něho vstoupily samé kantorky z Prahy 9, název Cantoria se sám nabídl.
Jaký je současný repertoár sboru?
Zpíváme všechno, od klasických skladeb starých mistrů přes lidové písně, spirituály po muzikálové a populární písně nebo vánoční koledy. Snažím se, aby nový repertoár, který každý rok vybírám, vyhovoval aktuálnímu obsazení sboru, který má dnes klasické čtyři hlasy – první, druhý soprán a první, druhý alt. A mám radost, že nám v poslední době přibylo dost nových a mladých členek. Sbor už má více než čtyřicet zpěvaček.
Jaké dovednosti a znalosti musí zájemkyně o členství ve vašem sboru prokázat, abyste ji přijaly?
Musí mít vztah k hudbě a ráda zpívat. Konkurzní písní je skladba Ach synku, synku. A v neposlední řadě se nesmí zaleknout prvních zkoušek. Cantoria, ač amatérský sbor, je na vysoké úrovni, zpíváme poměrně těžké skladby, a než se nová členka zařadí, může trvat delší dobu. Za vším je totiž velký kus práce.
Jak často zkoušíte?
V zahradě Pavana na Proseku jednou týdně ve středu zhruba dvě hodiny. Navíc máme whatsappové skupiny podle hlasů. Skladby, které zkoušíme, nazpívám a dámám rozešlu, aby mohly cvičit doma. Tím jsem si na sebe sice ušila bič, ale především u zkoušení těžších skladeb se to osvědčilo. Dvakrát do roka máme víkendová soustředění a během roku řadu vystoupení doma, ale i v zahraničí.
Neslýcháte někdy: Bože, čtyřicet ženských na jednom místě…
Když chodíte do sboru ráda a všechny spojuje hudba, není pro konflikty prostor. Pro mě je těžší najít skladby, které budou bavit všechny. V Cantorii jsou členky, které si sem chodí „jen“ zazpívat, protože je to baví. Ale máme i ambiciózní zpěvačky, jež se chtějí hlasově rozvíjet a prezentovat v nejlepším světle. Některým je osmnáct, jiným osmdesát. Někdo má nadání od Boha, někdo je absolvent konzervatoře se školeným hlasem. Jedny mají rády klasiku, jiné upřednostňují muzikál… Když pak získáme ocenění na pěvecké přehlídce nebo soutěži, je to pro nás všechny další velká motivace, proč v Cantorii dál zpívat.
Kterých ocenění si vy nejvíce vážíte?
Velkým úspěchem pro mě byla Cena Romantika z Mezinárodního sborového festivalu hudebního romantismu ve Vlachově Březí v roce 2019, protože to bylo první ocenění Cantorie pod mým vedením. Pak na dva covidové roky hudba na festivalech utichla. V roce 2022 jsme si na Mezinárodním soutěžním festivalu pěveckých sborů Antona Brucknera v Linci vyzpívaly stříbro a stejně tak stříbro na mezinárodním festivalu pěveckých sborů Svátky písní v Olomouci.
Máte někdy pocit, že se na vás maminka dívá?
Je se mnou na každém koncertě a myslím, že i na každé zkoušce.
Autor: Marie Kurková, foto: archiv Cantoria Praha
Střípky o sboru Cantoria Praha
• Sbor na klavír doprovází Evgenia Vorobyeva.
• Po květnové soutěžní přehlídce Choralia Chrudim míří Cantoria na říjnový mezinárodní
festival hudebního romantismu do Vlachova Březí a v listopadu absolvuje několik
festivalových koncertů ve Vídni.
• Ve sboru dnes zpívají nejen kantorky, ale také studentky, maminky na mateřské,
lékařky, manažerky, prodavačky…
Celý článek v tiskové kvalitě můžete shlédnout na stránkách časopisu Devítka (str. 13)
